„Nejsme na tom právě slavně. Ne že bychom úplně pokulhávali za zbytkem světa, ale vzhledem k tomu, že je Česká republika spíše lehce inovativní země, zasloužili bychom si lepší čísla,“ říká Tomáš Strašák, obchodní ředitel společnosti Quantcom, která je jedním z největších vlastníků domácích optických sítí.

Například Speedtest společnosti Ookla, který je považován za nejvýznamnější světový měřič rychlosti internetu, řadí Česko v posledním žebříčku na nelichotivé 72. místo. Medián tempa stahování na pevné síti, tedy střední hodnota dělící všechny naměřené hodnoty na dvě stejné poloviny, dosáhl v květnových měřeních Speedtestu 49 Mbps (magabitů za sekundu – pozn. red). V nejlepším Singapuru to bylo 209 Mbps a za celý svět 64,7 Mbps.

„Z různých srovnání a statistik vyplývá, že Česko se skutečně pohybuje kolem padesáti megabitů za sekundu, lokálně to samozřejmě může být více, ale celorepublikový průměr je kolem této hodnoty,“ říká Strašák. Taková rychlost ovšem příliš neobstojí ani v regionu střední a východní Evropy. Společnost Cisco, která je předním světovým dodavatelem technologií pro datové sítě, odhaduje, že pevný internet v tomto regionu se v příštím roce dostane v průměru na 87,7 Mbps, v západní Evropě na 123 Mbps, v Severní Americe na 141,8 Mbps a v Asii a Pacifiku na 157 Mbps.

Odborníci se shodují, že Česko zaostává hlavně kvůli nedostatečnému rozšíření optických sítí, které jsou špičkovou a v současnosti nejrychlejší a nejspolehlivější technologií pro pevný internet. Za pravdu jim dává třeba studie Broadband Coverage in Europe 2020, kterou pro Evropskou komisi vytvořila společnost IHS Markit. Ta uváděla, že jen třetina oblastí v tuzemsku je pokryta vysokorychlostním internetem, který umožňuje stahovat data rychlostí až jeden gigabit za sekundu.

Gigabit má být standardem

Česká republika se tak umístila až na 28. místě z 31 srovnávaných evropských zemí. Průměr Evropské unie byl 59 procent území pokrytého až gigabitovou sítí. „Gigabit by dnes měl být standardem pro moderní domácnost, firmám dokážeme v naší optické síti poskytnout klidně sto gigabitů za sekundu,“ představuje možnosti optiky Strašák.

Zaostávání Česka má podle něj historické kořeny. Jako jedna z posledních zemí zavádělo už technologie DSL, výstavba optických sítí také nepostupuje dostatečně rychle.

Důvodem je z velké části přístup státu. Ten v minulosti vyčlenil miliardy, a to i z evropských peněz, na rozvoj vysokorychlostního internetu. Jejich rozdělování však zpravidla vázlo na špatně připravených a vypsaných výběrových řízeních, která stále někdo napadal.

Přes deset miliard mělo jít například na budování datových sítí tam, kde chyběly. Bílá místa na mapách měli prozradit sami operátoři, kteří by tak ale do svých rajonů otevírali cestu dotované konkurenci. Raději proto podle Strašáka tvrdili, že víceméně žádná bílá místa nejsou a kvůli tomu tato podpora ztroskotala.

Optické sítě až k uživatelům

Státy hrají v rozvoji internetu často velmi důležitou roli. V současnosti je celosvětovým trendem dotahování optických sítí až ke koncovým uživatelům včetně domácností. Hlavní projekty v řádu miliard dolarů se nyní podle byznys development manažera společnosti Raycom Davida Polláka odehrávají v Severní Americe, kde vláda subvencuje výstavbu optických přípojek.

„Když už se vláda v USA rozhodne pro podporu těchto přípojek, tak to ukazuje jejich význam,“ dodává Pollák.

Rychlejší výstavbu optických sítí brzdí také přístup českého státu při povolování staveb. Přípojka dlouhá 200 metrů si podle lidí z oboru vyžádá úřadování trvající třeba 12 až 16 měsíců. Projekty, které se táhnou přes rajony více stavebních úřadů, nezřídka zaberou jen ve fázi povolování několik let.

„Celý ten proces je podle mé zkušenosti zoufale zbytečný. Před patnácti lety byl podstatně jednodušší a fungovalo to také,“ říká vedoucí týmu regionálních metropolitních optických sítí v Quantcomu Jiří Prudík.